MUDr. Olga Kremitovská patří mezi výrazné osobnosti české kardiochirurgie. V Centru kardiovaskulární a transplantační chirurgie Brno působí už více než dvacet let a před deseti lety se stala první ženou v České republice, která samostatně provedla transplantaci srdce. V rozhovoru vzpomíná na své profesní začátky, cestu k transplantacím i na to, jaké vlastnosti jsou pro práci kardiochirurga nezbytné.
Jak dlouho působíte v CKTCH?
V CKTCH působím od roku 2004. Tehdy jsem poprvé přišla za profesorem Černým, bývalým ředitelem centra s tím, že bych chtěla pracovat na kardiochirurgii a věnovat se transplantacím. V té době se to mnohým zdálo jako naprosto bláznivý a nepředstavitelný nápad.
Proč jste si jako obor vybrala právě kardiochirurgii?
Kromě rodinného zázemí mě k tomuto rozhodnutí přivedlo také působení ve Spojených státech na konci 90. let, kde jsem poprvé viděla operaci srdce. Vybavení i zázemí tamní kliniky byly fascinující. Operace srdce mě ale přitahovaly odjakživa. Vidět bijící srdce je zážitek, na který se prostě nedá zapomenout.
Jak dlouho jste byla v oboru, než jste poprvé transplantovala srdce? A co bylo během přípravy nejdůležitější?
Byla to dlouhá cesta plná soustavné práce a studia. K první transplantaci jsem se dostala přibližně po dvanácti letech působení v CKTCH. Nejdůležitější bylo naučit se rozhodovat rychle a zároveň za svá rozhodnutí převzít plnou odpovědnost. Právě schopnost nést odpovědnost za vlastní kroky je v našem oboru naprosto zásadní.
Jaké vlastnosti musí mít žena, která se chce věnovat kardiochirurgii?
Možná musí být povahou trochu muž, jako jsem já (smích). Ale vážně – kardiochirurgii může dělat každý bez ohledu na to, zda je muž, nebo žena. Žena možná potřebuje o něco větší dávku odhodlání, zdravou míru drzosti a občas i ostřejší lokty. Velmi důležité je také štěstí a dobré rodinné zázemí. Tato práce je časově náročná a není jednoduché skloubit ji s rodinným životem nebo péčí o děti. Dodnes si pamatuji větu, kterou mi kdysi řekl jeden kolega: „Žena může dělat všechno, ale musí zůstat ženou.“
Jste první ženou v České republice, která transplantovala srdce. Kdy se tak stalo?
Letos v květnu to bylo přesně deset let. Psal se rok 2016 a na operačním sále ležel velmi mladý pacient. Můj tehdejší šéf se na mě podíval a řekl: „Pojď, teď si to převezmeš ty.“ Když se takový výkon podaří, znamená to obrovský posun v profesním sebevědomí. Zároveň je ale stejně důležité zachovat si pokoru. Ta je pro kardiochirurgii naprosto nezbytná.
Čím je transplantace srdce specifická?
Transplantace je pro mě přirozenou součástí kardiochirurgie, ale zároveň představuje její pomyslnou třešničku na dortu. Všechno musí být dokonale zkoordinované a načasované doslova na minuty. Odběrový tým vám předá dárcovské srdce, které je zastavené speciálním roztokem a zchlazené, vy jej transplantujete a ono začne znovu pracovat. Je to malý zázrak. Když vidíte pacienta před transplantací, často vyčerpaného natolik, že mu činí potíže vyjít několik schodů, a následně sledujete, jak po zákroku doslova ožije a vrací se do běžného života, je to něco úžasného.
Co vás na práci v CKTCH baví nejvíce?
Je toho opravdu hodně. Především týmová spolupráce. Všichni členové týmu si zde navzájem pomáhají a mohou se na sebe spolehnout. Máme také možnost operovat diagnózy, se kterými se na jiných pracovištích v podstatě nesetkáte. Objem operací je zde mimořádný a díky tomu získáváme zkušenosti, které jsou velmi cenné. Patříme mezi první pracoviště, která začala provádět Rossovu operaci, tedy náhradu nemocné aortální chlopně pacientovou vlastní plicnicovou chlopní. A co je možná nejdůležitější – pokud pro pacienta existuje byť jen malá šance, snažíme se mu ji dát. To je jedna z hodnot, které si na CKTCH nejvíce vážím.
Co byste vzkázala mladým ženám, které o kardiochirurgii uvažují?
Myslím, že nová generace žen v kardiochirurgii už přichází, a to mě velmi těší. V mém životě sehrálo významnou roli štěstí – ať už šlo o mentory, nadřízené, pracovní příležitosti nebo podporu rodiny. Přesto bych všem ženám, které tento obor láká, vzkázala jediné: nebát se a zkusit to.
Jsem důkazem toho, že to jde.